Stanice metra od Vyšehradu na Háje skrývají výtvarné skvosty

26.5.2012 Pražský deník Strana 1 Titulní strana

BARBORA KABÁTOVÁ

Praha – Každý Pražan, který vyrůstal na sídlišti, si jistě vzpomene na dobu, kdy si dával s kamarády sraz u kašny, u „kokónu“ nebo „u tý, co ztratila klíče“.

Výtvarné realizace, známé z pražských sídlišť, vrostly do života mnoha obyvatel těchto míst, a i když si na ně s posměchem ukazují a označují je legračními názvy, i tak jsou pro ně neoddělitelnou součástí místa jejich bydliště.

V současné době je v Praze zmapováno okolo sedmi stovek zachovaných výtvarných realizací, které jsou určené pro veřejný prostor a jež vznikly v období sochařského boomu – za normalizace. Před revolucí jich však bylo mnohemvíce. „Mezi rokem 1970 a 1990 bylo v Praze osazeno okolo dvanácti set výtvarných realizací ve veřejně přístupném prostoru,“ uvedl výtvarník Pavel Karous, který se pokouší již několik let díla v českém veřejném prostoru udržet a v rámci festivalu Street for Art pořádal komentované prohlídky po výtvarných realizacích jednotlivých stanic metra C od Vyšehradu po Háje. „Za poslední dvě desítky let bylo městskými úředníky, novými majiteli pozemků nebo v rámci neodborných realizací odstraněno na 250 takových děl. Za stejnou dobu, tedy od roku 1990 do současnosti, vzniklo v metropoli pouze čtyřicet plastik určených pro veřejný prostor,“ dodal.

Stanice metra červené linky od Vyšehradu na Háje zvolili organizátoři původně lokálního festivalu záměrně, aby tak oživili jízdu návštěvníkům cestujícím do stanice Opatov, kde se Street for Art koná.

Za uměním do veřejných prostor

„Tato vitráž z lehaného skla je zde od roku 1973 a jejím autorem je Benjamín Hejlek. Jak jistě vidíte, dvě dolní okenní tabule se rozbily a byly nahrazeny obyčejnými. Vitráž je nerekonstruovaná již deset let,“ popisoval Karous stav jednoho z děl ve vestibulu stanice metra Kačerov. Jeho komentáři naslouchaly se zaujetím na dvě desítky zájemců.

„Céčkem jezdím denně a myslela jsem si, že stanice metra od Vyšehradu na Háje znám. Překvapilo mě, jaká díla tu jsou. Chodila jsem kolem nich, ale vůbec jsem si jich nevšímala. Je to najednou jiné cestování metrem,“ popsala své dojmy z komentované prohlídky Kateřina H. z Chodova. Při zmínce výtvarných realizací ve veřejném prostoru, které vznikaly v období 70. a 80. let, se většině vybaví sociální realismus a ideologicky ovlivněná díla, podle Karouse však tomu tak není a mezi normalizačními plastikami lze najít i výjimečné realizace.

„Na výtvarníky nebyla cenzura aplikovaná zdaleka tak přísně jako například na filmy nebo knihy. Režim spoléhal na autocenzuru, spoléhal, že se lidé bojí. Pokud byl umělec odvážný, a ukázalo se, že většina z těchto tvůrců byla, prosadil si svou vizi.

Většina realizací v Praze nepatří do sociálního realismu. Popisných plastik, které jdou ruku v ruce s ideologií doby, je tu tak deset procent,“ vysvětlil výtvarník.

Jako příklad odvážné realizace ukazoval sochařsky pojednané opěrné zdi Nuselského mostu z roku 1968 u stanice Vyšehrad. Autorem tohoto provedení je Stanislav Kolíbal, který v roce 1972 navrhl památník prvního rozhlasového vysílání v Praze, jež se nachází ve Kbelích.

Komentovaná prohlídka nabídla zájemcům i možnost vidět sochu na zakázku, která formou i obsahem ctí sociální realismus. Sochu Budovatel metra, která se tyčí nad jedním z výstupů ze stanice Chodov.

„Všimněte si těch kruhů pod očima a výrazu v jeho tváři, s jakým se dívá na svoje dílo, na metro, které přivedl z centra sem.“ Prohlídka končila nenápadnou kamennou mozaikou z roku 1980 s názvem Kosmonauti na stanici Háje od malíře Aloise Fišárka, která se nachází na stěně ve vestibulu u vchodu do metra.

Stanice od Vyšehradu po Háje však nejsou jedinými místy, kde jsou zajímavé výtvarné realizace. Takových se nachází po metropoli stovky.

Podle Karouse jsou nejodvážnějšími plastikami obklad na odvětrávacím komíně na Letenské pláni, jehož autorem je Zdeněk Sýkora.

„Od 70. do 90. let vzniklo v metropoli na 1200 výtvarných realizací ve veřejném prostoru. Od revoluce do současnosti pouze 20.“ výtvarník Pavel Karous „Na výtvarníky nebyla cenzura aplikovaná zdaleka tak přísně, jako například na filmy.“ Výtvarník Pavel Karous