Praha 11

…A to vše dělají ve svém volném čase a ve většině případů bez honorářů, jen některé členy JSDH kategorie JPO II. platí zřizovatel, tedy obec. To jsou totiž ti hasiči, co vyráží na místo zásahu nejdéle pět minut po vyhlášení poplachu. V praxi ale tím, jak jsou na hasičské zbrojnici v podobných směnách, jaké mají jejich profesionální kolegové, se jejich výjezdový čas rovná právě „profíkům“. A jejich um? A to nejen „dvojkařů“, se opět dá u většiny přirovnat k špičkovým odborníkům na nejrůznější problematiku.

Večeře v šest…?

Tito borci, a v některých případech borkyně, jsou prostě lidé, co se rozhodli pomáhat ve svém životě druhým. Nikdy dopředu moc netuší, co je bude čekat na místě zásahu. Zda dojedou na místo a velitel zásahu je pošle pro dostatek sil a prostředků na stanici, nebo na místě budou trávit i několik desítek hodin, protože prostě zdolat požár lesa se musí. V takovou chvíli opravdu jde stranou předem domluvená večeře s partnerkou, protože prostě tihle lidé pomáhají tam, kde je jejich pomoc třeba. A dlužno dodat, že většina žen jejich nadšení pro pomoc druhým vítá.

Být ale členem JSDH neznamená jezdit na výjezdy. Ten „pravý hasič“ chodí i na nejrůznější školení a cvičení k zdokonalení techniky při nejrůznějších zásazích. Mnoho těchto dobrovolných jednotek je předurčeno na určité druhy zásahů. A aby nezapomínali na to, jak se například zasahuje při úniku chemické látky, kdy takovýto výjezd nepatří mezi zrovna ty časté, tak musí cvičit. Leckdy probíhají cvičení i v úzké spolupráci s jejich kolegy z jiných jednotek nebo s profesionální jednotkou HZS kraje.

A právě příslušníci HZS krajů si berou tyto kluky a holky k sobě na směnu, aby společnými silami mohli zdokonalit určitý druh činnosti, případně pak společně vyjížděli na pomoc tam, kde je třeba zasáhnout.

Rytíři bez honoráře? Ano, tak by se mohli nazvat „dobráci“

Jednotky Sborů dobrovolných hasičů obcí mají ve svých řadách někdy i na dvě desítky členů, některé jednotky dokonce dosahují počtu třiceti členů v jednotce. A o těchto třiceti mužích, výjimečně ženách, můžeme říci, že jsou to jistí rytíři bez honoráře – v případě žen pak princezny?

Tihle kluci a děvčata, a je jedno, zda je člověku osmnáct či šedesát, protože v každém věku se de facto dá lidem pomáhat, jsou leckdy jako první u nejrůznějších typů zásahů. Někdy vyjedou sami na pomoc při sundání kočky ze stromu, jindy však za čtyřiadvacet hodin vyjedou klidně i k dvaceti událostem. Událostem pojícími se s příchodem silného větru nebo například s příchodem velké vody. V těchto případech jsou to právě oni, na které se spoléhají občané a také, a to je důležité zmínit, celý Hasičský záchranný sbor České republiky.

A právě například povodně v roce 1997, při kterých zemřelo 50 osob, a které poukázaly na nepřipravenost tehdejších institucí, naučily hasiče, a to i ty profesionální, ještě lépe zasáhnout a hlavně dostávat povely z vedení takové, aby byl co možná nejrychleji proveden zásah. Následující povodně si, bohužel, taktéž vyžádaly lidské životy, ale například povodně na Liberecku v roce 2010 ukázaly, jak moc šikovné dobrovolné hasiče máme a jak důležití pro obce jsou.

Nemusí jít o povodně, stačí dopravní nehoda…

K tomu, aby dobrovolní hasiči předvedli, co umí, a jak dobře vzdělaní v oboru a šikovní jsou, nemusí být v Čechách, Moravě či Slezsku ani povodně. Stačí, aby došlo „k obyčejné nehodě“ s nutností vyproštění osob. Zejména v odlehlých částech krajů, kam to jednotky profesionálních hasičů mají daleko, jednotka dobrovolných hasičů vyprostí z havarovaného vozidla osoby ještě před příjezdem profesionálních hasičů.

Vlastně slovo „profesionálních“ úplně není na místě. Spíše by se měl používat pojem „zaměstnaných nebo hasičů z povolání“, protože svou profesionalitu a odhodlanost pomoci předvádí snad všechny jednotky „dobráků“ v zemi.

A to, s jakým odhodláním a vervou například „skákají“ na osobě s náhlou zástavou oběhu jako First Respondeři, nebo jak rychle vyprostí malého chlapečka z plotu, kde se zaseknul, ukazuje nejen to, že jsou to profesionálové, ale hlavně by nám to mělo ukázat to, proč k těmto lidem bychom měli vzhlížet s úctou a respektem. Všem členům výjezdových jednotek tak za jejich „práci“, vlastně poslání, jak oni sami mnohdy říkají, patří velké díky!  

Na úplný závěr bych vás rád poprosil o malou chvilku, při které zavzpomínáme na ty borce, kteří při pomoci druhým zahynuli! Vzdejme jim tímto nyní hold!