Jak se vám žije na Jižním Městě?

Bydlení na Jižním Městě mi vyhovuje v tom směru, že jde o lokalitu, odkud není daleko do centra města, ale ani do lesa. Navíc je jich tu hned několik – Kunratický les, Milíčovský les, Hostivařský lesopark, takže když se vám jeden omrzí, zajdete si na procházku do jiného. Já si bez pravidelných procházek v lese nedovedu život moc představit.

Vaše pohádky se také odehrávají převážně v lese. Řekněte nám o nich něco…

Ano, jsou to příběhy z lesa, který se jmenuje Větrov a pěkně to v něm fouká, protože mu vládne vznešený Pán větru. V lese žijí různí obyvatelé – houby, skřítci, zvířátka, ale i čarodějové a víly a také do něj chodí malovat jeden malíř se svým jezevčíkem a samozřejmě děti z okolních vesnic. Setkají se na výstavě hub, kde dojde málem k neštěstí… Víc prozrazovat nebudu.  

Osloví ještě pohádky, které se odehrávají v lese, dnešní děti? Nebude jim prostředí lesa připadat moc „obyčejné“?

Já doufám, že je osloví, protože přece i v obyčejném lese se odehrávají neobyčejné příběhy.   Na naše děti dnes ze všech stran útočí nejrůznější příšerky – želvy Ninja, Gormiti, Pokémoni nebo v lepším případě méně agresivní Šmoulové. Jsou v televizi, v kinech, v časopisech, najdete je dokonce i v jogurtu či v jiném zboží, které jsou nešťastné maminky nuceny na přání dětí kupovat. Kluci mají dojem, že když nebudou mít v kapse alespoň tři figurky Gormitů, nebudou dost IN. Můj šestiletý synek této mánii také propadl.

Co mohou rodiče dělat, když se jim tato kultura nelíbí? Zakazovat tyto postavičky dětem, vyhodit televizi? To patrně nepovede k úspěchu, děti budou po těchto lákadlech jen o to víc toužit. Lepší řešení vidím v tom, rozvíjet fantazii našich ratolestí ještě jiným směrem a nabízet jim kromě těchto umělých hrdinů i nějaké „normálnější“, z prostředí, která je běžně obklopují. Aby si děti nemyslely, že když půjdou do lesa na procházku, potkají tam Taťku Šmoulu nebo želvu Ninja. Aby nezapomněly, že v lese rostou houby, že tam žijí veverky, zajíci, datlové a další obyvatelé a že s nimi může být také zábava. Zkrátka, že dobrodružství se dá prožít nejen u televize, u počítače nebo s mobilem v ruce, ale také v lese, na louce, u potoka nebo s kamarády ve škole či na hřišti.

Jak starým dětem jsou pohádky určeny?

To si netroufám říci, tohle je se všemi pohádkami stejné – mohou se číst v jakémkoli věku. Menší děti na větrných pohádkách určitě zaujmou krásné obrázky ilustrátorky Zdeňky Študlarové nebo veselé básničky a starší čtenáři třeba po přečtení dostanou chuť zajít do lesa na houby – to mi napsala kamarádka, když dočetla knížku svému synovi… U nás doma to bylo tak, že 18letý syn si pohádky hned přečetl, prý aby se „vrátil do dětských let“, zatímco mladší 6letý vzdoroval. Bylo mu podezřelé, že pohádky napsala maminka. Nakonec ale obrázky zvítězily a čtení se rozběhlo…

Jakou další knížku chystáte?

Další knížka se bude jmenovat Pohádky z babiččina kufříku. Děti se v ní dočtou o tuleních, orangutanech, slonech, žirafách, zebrách a dalších exotických zvířatech, která u nás ve volné přírodě nežijí, ale můžeme je navštívit třeba v zoologických zahradách.

Andrea Wolfová

Ilustrace z knihy: Zdeňka Študlarová

PS. Pro vás čtenáře, pokud i vy máte ve svém okolí někoho zajímavého, o kom si myslíte, že by stálo napsat, nebo udělat rozhovor, napište nám do redakce na email: fouckovad@praha11.cz.