Praha 11

Miloslav Švandrlík, vojín v záloze, jak se rád označuje, překročil v letošním srpnu polovičaté, ale i tak památné jubileum sedmdesáti pěti let od svého narození.
„Se spolužáky se scházíme jednou za měsíc ve vinárně. Teď jsem tam párkrát nebyl. Špatně chodím, belhám se o holi nebo šmajdám. Tu a tam jezdím autem.“
Cítí se pravým starým Chodovákem. Přistěhoval se s rodiči v roce devatenáct set třicet šest do právě postaveného domku. Vzpomněl, jak se chodívalo koupat do Milíčovských rybníků, u nichž měli pražští trampové osadu Maraňon. Nebo na čas bojů 7. května pětačtyřicátého roku, kdy do předsíně vletěl granát. „Támhle, jak jsou ty skleněné cihly, bývalo okno. V podlaze je zabetonovaná jamka, co granát udělal.“ Domácí se zachránili ve sklepě, po kolena zatopeném spodní vodou.
Miloslav Švandrlík se neuzavírá do vzpomínek, absorbuje nové. Zná třeba Komunitní centrum: „Byl jsem se tam podívat.“ K dálnici ale nesměřuje: „Nakupuji v „dřeváku“ nebo u stanice metra Opatov.“ Chodovákům vzkazuje, aby „dokázali vnímat tu dobu, která právě je, a nezapomínali přitom na tu, která byla. Jsou naprosto rozdílné, ale každá doba přináší nové zážitky. Je hloupost nad vším mávat rukou a nevnímat to vůbec, ale zároveň by byla škoda zapomenout, co bylo dřív.“

„Co míníte v dohledné době psát?“
„Myslím, že už nic. Píšu tu a tam nějakou glosu, nějaký doslov nebo předmluvu, ale něco většího, to už se mi zdá příliš.“
Stačí vzpomenout úctyhodný počet knih a téměř nepřehlédnutelnou řadu populárních článků a snad by bylo možné záměr přijmout. Vzápětí ale spisovatel a filmový scénárista dodává: „Vyšly mi paměti, vydali mi je právě k pětasedmdesátinám.“
A je to tady: „Čerstvá“ kniha z minulého měsíce. Tři sta padesát stran poutavého čtení a fotografické přílohy. Však odráží celý dosavadní život.
„V několika knihách jste připomínal zdejší lidi, sousedy, herce - ochotníky, mladé lásky. Necítil se někdo dotčen?“
„Naopak. Spíš mi vyčítají, že jsem upravil jejich jméno, že klidně mohlo zaznít v úplnosti.“
V závěru memoárů Miloslav Švandrlík napsal: Jestliže se říká, že k pokročilejšímu věku patří morozita, je to přesně můj případ. Má bujarost se vytratila do nenávratna a často koukám nepřívětivě až zavile. Možná tak někdy opravdu hledí, ale sotva se mu začne vybavovat nějaká vzpomínka, je patrné, že už si z ní v duchu vybral to, co je na ní úsměvného. Svoje paměti nazval Zrovna teď musíš čůrat?
„Je to vzpomínka na dobu, kdy se blížila druhá světová válka. Na veřejnosti se objevovali významní lidé, vyslovovali republice podporu. Třeba generál Syrový, s tím klipcem přes oko. Věřilo se: „Nový Žižka. Ten nás zachová.“ “ Miroslav Švandrlík ani dnes nedokázal skrýt zklamání z tehdejší neoprávněné víry. Generála viděl zblízka. „Tatínek chtěl, abych byl přítomen všemu důležitému. Říkal: „Tady jdou dějiny“. Vysazoval si mě „na koně“ - na ramena a pak se snažil dostat do prvních řad. Když tady byl rumunský král Carol a tatínek mě i sebe pracně dostal do nejlepších pozic, musel jsem mu říct, že chci… a musím. Tehdy smutný tatínek pronesl onu větu…“
Čtenářům Klíče Miloslav Švandrlík vzkazuje, „aby si uvědomovali, kde žijí a stali se Chodováky. To mi vadí, že ta stará garda mizí a ti novopečení Chodováci s tím už tak nesplynuli. Zdá se mi, že chybí trocha lokálního patriotismu“.
Opravdu nám ten patriotismus chybí? S takovou otázkou pro všechny končím vzpomínku na příjemné setkání prvního podzimního dne roku 2007.

Jiří Bartoň