Praha 11

Michal Vápenka je nejen paralympionik, který nedávno přivezl 5 místo z Vancouveru, kde ve sledge hokeji obsadil český národní tým 5. místo, ale hlavně pohodář. Pracuje jako servisní technik bankomatů, takže většinu dne tráví za volantem někde po Čechách. Na Jižním Městě žije od mala a neměnil by. Má sedmiletá dvojčata kluky a osmiletou holčičku.

Michale, je na vás vidět, že sportujete odjakživa.
To je fakt jako kluk jsem se věnoval volejbalu. Ale není čemu se divit. Oba moji rodiče byli úspěšnými vrcholovými volejbalisty, kteří se zúčastnili mnichovské olympiády v 72 roce. Sport mě provázel celým dětstvím i dospíváním.

Potom přišla ta nešťastná autonehoda.
Ano, bylo mi jednadvacet a přišel jsem o nohu, ale život jde dál a špatné náhody se prostě stávají... Ze začátku bylo samozřejmě obtížné se s tím srovnat, ale byl to právě sport, co mě nutilo jít dál. Dostal jsem se do českého národního volejbalového týmu a v 96 roce jsme na letní paralympiádě zažili před 135 tisíci diváky neopakovatelnou atmosféru. Když se ozvalo „Ček republik“ a jásot, ještě dneska mě z toho příjemně mrazí.

Dnes jste úspěšným sledge hokejistou a máte za sebou pro změnu zimní paralympiádu, kdy se stala změna?
Já a sledge hokej byla v podstatě taky souhra náhod. I přes svůj handicap jsem se díky kolegovi v práci začal věnovat florbalu pro nepostižené. Je to dáno také mojí výškou. Florbalový brankář klečí a já díky svému rozpětí rukou můžu sedět a efekt je stejný. (Michalovo rozpětí rukou je totiž neuvěřitelné, mohl by v klidu sedět i ve fotbalové bráně.)
No a od florbalu byl už jenom krok ke sledgi. V týmu ze mě chtěli udělat útočníka, ale už po prvním tréninku mi dali za pravdu, že jsem prostě brankář a skončil jsem v ní.

Zůstal jste u sladge i u branky dodnes?
Šest let už jsem v reprezentaci, v prvním roce jsem to dotáhl na druhého gólmana a po dvou letech na prvního.

Takže jdete pořád nahoru?
No snažím se, loni jsme v Ostravě na mistrovství světa skončili pátí a díky tomu jsme se nominovali na paralympiádu do Kanady. Tam jsme páté místo obhájili. Před námi skončili Američani, Japonci, Norové a Kanaďani. Ale je to úspěch, hlavně kvůli tomu, že všichni před námi působí jako profesionálové. My máme skromnější podmínky a hlavně u nás není tradice sledge tak dlouhá. Příští rok máme na mistrovství světa spadeno alespoň o příčku poskočit.

Co volný čas, jestli vůbec je nějaký?
Není ho moc, ale snažím se ho věnovat rodině. Rádi jezdíme na kolech, máme svoje trasy, Milíčák, Hostivařská přehrada, Petrovice. Konec výletu vždycky zakončíme pořádnou zmrzlinou.

Michale díky za rozhovor, přeji vám úspěchy ve sportu a ať vám vyjde mistrovství světa na nějakou medaili.
Dana Foučková