Praha 11

Úvodem je nutné zdůraznit, že rozhovor s místním mistrem ševcem rozhodně nebyl jednoduchý. Vůbec mě totiž nepustil ke slovu, když už se mi podařilo pronést otázku, bylo složité z následující reakce vytvořit stručnou a výstižnou odpověď.

Pan Skala je totiž švec fanda, kterého práce baví tak, že se s vámi může bavit třeba půl hodiny jen o používaném nářadí, další půlhodinu řeší představení starých a osvědčených technik mistrů ševců.

Při této příležitosti jsem si ověřil starou pravdu: pokud budete hovořit s odborníkem a profíkem na téma jeho zájmu, přestože třeba před tímto rozhovorem jste neměli o daném tématu potuchy, zaujaté povídání „fachmana“ ve svém oboru je vždy zajímavé.

Jak jste se k tomuto řemeslu vlastně dostal, co Vás k němu přivedlo?
Už od dětství mě bavilo vše, co bylo spojeno s rukodělnou činností. Rád jsem maloval, vystřihoval a vyřezával. Jako malý jsem prodělal dětskou obrnu, bylo tedy jasné, že v budoucnu mohu vykonávat řemeslo, u kterého se dá sedět. Rozhodl jsem se vyučit se obuvníkem. A bylo to správné rozhodnutí, protože ševcovina mi zavoněla hned v prvních měsících učení.

Nelitujete dnes svého rozhodnutí? Nepřemýšlíte, že jiná práce by pro Vás mohla být zajímavější, ať finančně nebo z hlediska zaměřením a vaše záliby a koníčky?
Svého rozhodnutí samozřejmě nelituji, důkazem je, že jsem u tohoto řemesla zůstal dodnes, tj. 45 let. Postupně jsem si osvojil výrobu obuvi tak zvaně od A až do Z, takže jsem zcela soběstačný a dokážu botu postavit od papírového vzorku až po konečnou úpravu.

Nechci, aby to znělo nějak nadneseně, ale mohu směle říci, že tato práce je zároveň i mým koníčkem. Jak už jsem říkal, velmi rád pracuji rukama. Mám desetiletého vnuka, se kterým malujeme, modelujeme a vyřezáváme. Po práci si rád přečtu pěknou knihu, zajímám se o akvaristiku, občas zajdu do kina na dobrý film.

Co vaše konkurence? Dnes se hovoří o tom, jak levná velkosériová výroba z Východu válcuje všechny drobné domácí výrobce, a to nejen u nás.
Pokud bych byl závislý pouze na opravách, samozřejmě by byl problém se uživit. Levné boty z Číny se skutečně nevyplatí opravovat. Ale já jsem vyučen ortopedickým obuvníkem a mám v tomto oboru dlouholetou praxi. Proto se nyní zabývám převážně výrobou ortopedických bot.

Můžete nám představit nějaké fajnovost? Něco co u žádné konkurence jen tak nenajdeme (mám na mysli skutečnou konkurenci, ať již domácí nebo i zahraniční, ne dovozce „cviček z Číny“.
Vzhledem k tomu, že obouvám lidi po těžkých úrazech, kdy jim například chybí část chodidla, nebo kdy se jedná o vrozené deformace nohou, je každou bota, kterou vyrobím svým způsobem originál. Proto je důležité už samotné změření nohy, aby obuv nejen dobře seděla, ale aby nedřela a netlačila.

Mohu-li se pochlubit nějakou „fajnovostí“, rád by se zmínil o práci, která mě velmi bavila. Byl jsem osloven Divadlem pod Palmovkou, abych vyrobil historické boty do inscenací „Cyrano z Bergeracu“ a „Amadeus“. A to pro mě bylo opravdu vítaným zpestřením.

Kdybyste se dnes měl rozhodnout, že můžete život prožít znovu, ale jinak, s jinou prací, měnil byste? Co jiného by vás alternativně bavilo?
Neměnil bych. Jen lituji, že v dnešní době nemá toto řemeslo v podstatě pokračovatele. Pro mladé lidi není zřejmě příliš atraktivní. A to je opravdu velká škoda. Velmi rád bych se dožil časů, kdy by měl ševcovský cech dobré a šikovné učně a později i mistry.

Děkuji za rozhovor

Petr Kefurt