Na obsah stránky

ENDEFR
 

Jak jsme bourali Žižkov

O projektech na asanaci svérázné pražské čtvrti Žižkov jsem tu před časem psal (Orientace LN 21. listopadu). Připravovala se vlastně už od 60. let, nepočítám-li starší studie z let 30. a 40., kdy byla impulzem výstavba „prvního pražského mrakodrapu“ - paláce Všeobecného penzijního ústavu (dnes Domu odborů) dvou mladých avantgardistů Josefa Havlíčka a Karla Honzíka.

Provedeným i připravovaným asanacím v oblasti starého Žižkova zejména z pozdní komunistické éry je věnována výstava Věčný Žižkov, kterou můžete vidět v suterénu radnice Prahy 3 na Havlíčkově náměstí až do 29. ledna.
Zářící město... anebo Jižní Město?
Připravil ji novinář Jiří Horský, který se kdysi problematikou sám zabýval a připravoval kritické materiály pro časopis Architekt v roce 1989, kdy už se přece jen občas podařilo zveřejnit nějaké pochybnosti o plánech na proměnu této čtvrti v jedno velké panelové sídliště.
Výstava dává slovo jednak teoretikům a urbanistům, jako jsou Petr Kratochvíl a Jan Sedlák, kteří patřili od počátku ke kritikům bourání starých domů, jednak architektům, kteří se kdysi na projektech asanace naopak podíleli. Petr Kratochvíl především připomíná složitý vývoj architektury ve 20. století, kdy idea Corbusierových „zářících měst“ z poloviny 20. let nadchla avantgardu: místo špinavých domovních bloků s nehygienickými dvory mají vyrůstat města na prosluněných prostranstvích. Výškové domy stojí volně, obklopeny ze všech stran zelení, parky, sportovišti.
Čas však ukázal slabiny takového systému, vtěleného do tzv. Aténské charty, který se zkoušel v mnoha zemích. Standardizace dovedená v totalitních režimech ad absurdum pak změnila město na sídliště. Monotónní urbanismus, ztráta typických prvků, jako jsou ulice a náměstí se svými dominantami, jež v důsledku vede ke ztrátě orientace. Absence rozmanitosti, kdy každý dům už není jiný, ale jen se donekonečna skládají stejné panelové bloky. Obrovská prostranství, která nemají vlastníky, patří všem, takže se o ně nikdo nestará...
Konstrukční systém paneláků neumožňoval využití parteru domů pro obchody nebo služby. Stavby trpěly kromě stereotypnosti dalšími neduhy - nekvalitním provedením či špatnými izolacemi.
Když vládl Muž na radnici Postmodernismus v architektuře 70. a 80. let pak hlásal návrat k historickému městu a rozmanitému urbanismu. U nás byl ovšem ještě v letech osmdesátých označen marxistickým teoretikem Otakarem Novým za „militantní buržoasní směr“.
Navíc Žižkov byl pro komunistické funkcionáře ideálním příkladem města, které je přímo vzorovou ukázkou, jak se stavět nemá: přehuštěná zástavba na severním svahu, primitivní dispozice pavlačových bytů, lokální topení uhlím, absence koupelen, záchody na pavlačích. Vzhledem k nemožnosti další expanze sídlišť v okrajových lokalitách, jíž bránila ochrana zemědělské půdy, a také k razanci dopravních inženýrů, kteří chtěli pražskou čtvrtí prorazit tzv. hostivařskou radiálu a povrchově budovat trasu D metra, byl osud některých částí Žižkova zpečetěn. Současně byli občané systematicky zpracováváni, k čemuž posloužil zejména Dietlův zlovolný televizní seriál Muž na radnici. V něm předseda národního výboru a tajemník KSČ na doporučení mladého architekta velí k bourání historických budov přímo v centru svého města a ke stavbě paneláků. Památkář, který se tomu snaží zabránit, je vylíčen jako padouch, bránící pokroku. A když se pak ve finále stěhují vděční občané ze „starých barabizen“ do nové zástavby, oko nezůstane suché... „Tehdy to se mnou zle zamávalo“ Vedle radostné podívané vznikala i díla zcela jiná. Student FAMU Petr Václav točí dokument Úděl o často násilném stěhování lidí ze Žižkova na anonymní satelitní sídliště. Tady je třeba připomenout, že obyvateli asanovaných čtvrtí byli převážně staří lidé. Nejdřív jim funkcionáři slibovali, že se zase vrátí, ale s tím se samozřejmě nepočítalo. Podobně tomu bylo i u tzv. modernizací, které probíhaly třeba na Vinohradech. Na místo původních obyvatel se do renovovaných bytů stěhovali funkcionáři národního výboru. (Architekt Ivo Oberstein to komentuje lakonicky: „Takže nakonec jsem byl přesvědčen, že nemodernizujeme kvůli Vinohradům, ale kvůli těm papalášům.“)
Václavův film si vystačí beze slov - jen nechá kameru přejíždět po oprýskaných fasádách starých činžáků, za nimiž ještě bují pestrý život, a pak posouvá obraz po bezútěšných betonových průčelích nových žižkovských vetřelců. Tento snímek se v tehdejší distribuci objevit samozřejmě nemohl. Škoda, že ani na expozici na žižkovské radnici tyto filmy neuvidíte, musíte se smířit jen se zvukovou kulisou, již vytvářejí normalizační hity Helenky Vondráčkové.
Co však na výstavě Horského nechybí, jsou cenné rozhovory s lidmi, kteří na projektech asanace kdysi pracovali. Snad je symptomatické, jak zdůrazňují, že nevlastnili ten temně rudý odznáček - hvězdu na klopě. Měli své pochyby, ale nějak se živit museli. Navíc zachránit staré domy je těžké, drahé. A lidé jim pak byli vděčni, psali, jak jsou šťastní v paneláku na Jižním Městě s teplou vodou a v zeleni...
Na tom samozřejmě něco je, ovšem to nemůže být argument pro plošné bourání -stačí domy opravit a doplnit o moderní vybavení. Pravda, jeden z nich, architekt Martin Krise, připomíná i méně hezkou chvilku: „Jednou jsme se šli se ženou podívat, kam je posíláme. Vzpomínám si, že to nebylo pro nás lehké... Víte, jak se tehdy stavělo Jižní Město. Prostě peklo. Rozježděné cesty, bláto, podlážky, v tom marastu stály baráky, chodníky nikde. A najednou vidím babičku ze Žižkova, v bačkorách. Šla tím řídkým bahnem, tvárnici samozřejmě nepřeskočila. Byla už sklerotická a zabloudila. To se mnou tehdy dost zle zamávalo.“ Zastaveno. Nebo aspoň zbrzděno Málokdo z citlivějších povah vydržel až do konce. Právě Krise nebo vedoucí ateliéru SÚRPMO (Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů) architektka Marie Hubíková nakonec od asanace Žižkova utekli. Poté, co ohleduplnější varianty neprosadili a jediným kompromisem byly stříšky na paneláky ve tvaru rakve.
Ivo Oberstein (v 90. letech pak hlavní architekt Prahy) prý věřil, že se projekt předimenzovaného dopravního řešení, který byl hlavní záminkou bourání starých domů, nebude nikdy realizovat. Pár bloků na Žižkově letělo do povětří a místo nich se objevila těžkopádná panelová zástavba. K další velké etapě v okolí Prokopovy ulice už naštěstí nedošlo; na sklonku totality se jí občané snažili zabránit a celý proces zbrzdili.

Osud některých částí Žižkova byl brzy zpečetěn. Současně byli občané systematicky zpracováváni, k čemuž posloužil zejména Dietlův zlovolný televizní seriál Muž na radnici.

23.1.2010 Lidové noviny strana 31
Zdeněk Lukeš

25.1.2010 15:57:27 | přečteno 2325x | Ing. Miloš Hejný

Navigace

 
load