Praha 11

Vybavují se mi tři.
První a druhý: Dušan Kunovský dojede půlku závodu až do Chile výborně, ale potom se jedinkrát špatně vyspí afinito. Budí mě výkřiky „vy hlupáci, vy hovada“ - kouknu ze spacáku, a hele, to řve vždy jindy vysmátý Kunovský na kamarády ze druhé toyoty, kteří mu omylem přejeli tašku s oblečením. Nervy má v kýblu. Za hodinu zapadne do dun a už se z nich nevyhrabe.
Totéž se stane o pár dnů později; těsně před tím, než vyhasne motor naší poslední tatře. „Kašlu na vás, jeďte si sami,“ budí mě namísto mobilu psychicky vyřízený Zbyněk Kotal, který zaplatil zhruba padesát mých měsíčních platů za to, aby si mohl v tatrovce zazávodit, ale teď má najednou pocit, že jeho kolegové v kamionu jezdí o dost riskantněji, než by měli.
Je jisté, že by se měl Dakar jezdit v klidu. Opravdu závodí vždy jenom nejlepších deset strojů a všem ostatním jde výhradně o přežití a dojetí do cíle.
Ze všech vozů, které jsem po nocích umýval a leštil, uspěl pouze poslanec Jiří Janeček, z čehož jsem měl velkou radost, ale zároveň jsem teď zvědavý, jak se bude chovat při rozhovorech - jestli je férový. Pokud je, tak žurnalistům do všech diktafonů zdůrazní, že dojel hlavně díky 25letému mládenci, kterého měl celé dva týdny vedle sebe. Na Dakaru se totiž můžou jezdci a navigátoři kdykoli vystřídat za volantem a toho Jiří Janeček s Viktorem Chytkou denně využívali. Řídili oba dva. Proto budiž alespoň na tomto místě zdůrazněna pravda - poloviční zásluhu na onom krásném jedenačtyřicátém místě mezi osobáky má sice neznámý, ale skvělý jezdec (a v civilu právník) Viktor Chytka.

Nejraději bych zapomněl na třetí silný zážitek: Velmi jsem se pletl, když jsem si představoval, jak budou desítky Čechů držet v poušti nebo pampě při sobě, jak si budou upřímně fandit a radovat se, když ostatní dojedou etapu rychle a zdraví. Nikoli, tohle neexistuje. Všichni sháněli celý rok sponzory, šetřili, stavěli a zdokonalovali auta a teď nutně potřebují dojet na cílovou rampu, aby mohli soutěžit i za rok; aby nezkrachovali. Téměř každý myslí jenom na sebe a silné vlastenecké řeči nebo mávání vlajkami jsou jenom prázdným gestem, které snad bude dobře vypadat na sportovních stranách českých deníků, ale jinak nemá smysl.
Tohle je můj nejsilnější zážitek. Dakar podle mě není sport, ale veliký byznys s dobrodružstvím.

Na závěrečném večírku se Jiří Janeček zeptal, kdo pojede příště, a já jsem ruku nezdvihl. Těší mě, že jsem mohl poznat dlouhou silnici napříč Jižní Amerikou, ale pořád mám mnohem raději fotbal - sport, ve kterém se nemění pravidla každý druhý den, při kterém většinou nelétají helikoptéry pro poloviční mrtvoly. Mám radši sporty, při kterých se po každém gólu, který spadne do správné branky, raduje upřímně celý tým. A přesně tohle mi na letošním Dakaru chybělo...